Sportovní výlet do Srbské Kamenice 12.6-16.6.2017.

Srbská Kamenice je zvláštní vesnice. Je snad pět kilometrů dlouhá, ale uzoučká. Jen domky podél silnice, co vede z Děčína do Jetřichovic. Na konci téhle vesnice, tom od Děčína vzdálenějším, jsme byli ubytováni. V penzionu kousek od říčky Kamenice, na samé hranici Národního parku Českosaské Švýcarsko, úplně sami, bez wifi a se strašidly naříkajícími v přilehlém lese (Jakub Machotka tvrdil, že to teda byl srnec, ale já vím své J). Romantika. Už jen tohle byl zážitek.

Tak ale co jsme všechno zvládli po sportovní stránce: třeba hned druhý den plavbu na raftech z Děčína do Schmilky. Celých 15 km na Labi, které je klidné jako rybník (ještě, že jsem byla v raftu s Dominikem, je nejsilnější ze všech a všechno odpádloval za nás), takže jsme se mohli kochat pohledy na pískovcové skály. Další den jsme obešli skalní vyhlídky kolem Jetřichovic, takto napsáno to vypadá nevinně, ale třeba vyhlídka zvaná Rudolfův kámen je jen pro otrlé povahy. Po zdolání několika krpálů (ty příkré kopce, kdy cesta vede kolmo na vrstevnice, totiž jinak nazvat nejde!) je nutno se dál drápat po úzké stezce a žebříkách až na samý vrcholek pískovcových skal. Ale odměnou je úžasný výhled do daleka! Ano, a tenhle den jsme zdolali takové vyhlídky rovnou tři! A to nebylo všechno! Z vyhlídek jsme se podél Jetřichovické Bělé vrátili ke Kamenici a proti jejímu proudu jsme mířili domů. Cesta se na několika místech vytratila a pokračovala na protějším břehu, nezbylo tedy než řeku přebrodit nebo dokonce jít chvíli jejím korytem. Myslím, že jsme ten den nachodili kolem 15 km a tak nechápu, kde všichni zúčastnění vzali energii k tomu, aby v penzionu odhodili batohy a okamžitě se sebrali a šlapali další kilometr na zamluvené hřiště s umělou trávou. A další dvě hodiny, což je vážně neuvěřitelné, hráli fotbal. Den čtvrtý měl být asi odpočinkový, ale my si ho zpestřili výpravou na Pravčickou bránu a další skalní vyhlídky. Pravdou je, že jsme si zpáteční cestu zkrátili autobusem, ale stejně nám k těm včerejším 15 km moc nechybělo. A večer jsme poseděli u ohně a pekli buřty a povídali. A ráno už nezbývalo nic jiného, než se sbalit a vrátit se zpátky do reality.

Co dodat … tak nejdřív, že děkuji 3B a dvěma adoptovaným ze 3A za statečnost, se kterou dvakrát vstali v půl šesté, abychom stihli autobus směr Děčín jedoucí třeskutě brzy. Dál děkuji za to, že všichni s nadšením asi i docela velkým (alespoň mně se teda zdálo) přijali turistický program kurzu a chodili i se zkrvavenými patami a kochali se čedičovými kopci a monumentálními pískovcovými bloky se skoro stejně velkou slzou v oku, jakou jsem měla i já J. Že jsme nemuseli s panem profesorem Kadlecem řešit žádné velké nevhodnosti, že všechno probíhalo tak, jak mělo.

Takže děkuji, byl to vážně hezký týden!

Ing. Jana Vitásková